Naše skladby se rodí v různých obdobích, které píše život, takže každá z nich nese jiný příběh a potřebu sebevyjádření,“ hovorí pre náš portál akordeonista, bandoneonista a hudobný pedagóg Jakub Jedlinský, ktorý spoločne s huslistom Pavlom Fischerom tvorí JEFISDUO. Českí hudobníci budú účinkovať...

„Naše skladby se rodí v různých obdobích, které píše život, takže každá z nich nese jiný příběh a potřebu sebevyjádření,“ hovorí pre náš portál akordeonista, bandoneonista a hudobný pedagóg Jakub Jedlinský, ktorý spoločne s huslistom Pavlom Fischerom tvorí JEFISDUO. Českí hudobníci budú účinkovať na koncertoch v rámci jesennej edície festivalu Pro musica nostra.

Na Slovensku budete koncertovať na festivale Pro musica nostra: v Plešivci v Kostole reformovanej kresťanskej cirkvi (28. septembra) a v Poľovníckom kaštieli v Palárikove (28. septembra). V kaštieli to bude priestor Zlatej sály, kde jedna z jeho častí pripomína antický chrám a kostol je už štyristo rokov miestom liturgie reformovanej (kalvínskej) cirkvi. Prispôsobili ste týmto pamiatkam aj dramaturgiu koncertov?

Na koncerty v rámci festivalu Pro musica nostra se moc těšíme! Naše hudba čerpá inspiraci v lidové hudbě celého světa, v přírodě a lásce člověka k člověku. Je tedy především nositelem pozitivního poselství. Věřím tedy, že si najde své místo i v krásných prostorách těchto historických skvostů.

Bude to veľmi špecifický program, ktorý sa nespolieha na tradičný „klasický“ repertoár, ale publiku prinesie hudbu, ktorá stojí na priesečníku folklóru, improvizácie a komorného muzicírovania s prvkami jazzu a world music. Práve k spoločnému muzicírovaniu mieri moja otázka: pred stáročiami boli hudobní skladatelia a interpreti výborní improvizátori, no postupom času sa táto schopnosť z hudobného života vytratila. Dnes máme hudobný materiál striktne viazaný k notovým predlohám, ktoré sa hudobníci snažia čo najpresnejšie predviesť. Prečo podľa Vás došlo k tomuto fenoménu?

Domnívám se, že ono „společné muzicírování“ nám zůstalo zejména v lidové hudbě a dnes samozřejmě i v dalších hudebních směrech jako jazz, alternativa, folk atp. Ta artificiální – klasická linka nabrala přirozeně jiný směr v době zdokonalování hudebních nástrojů, technik hry a stále narůstající úrovně hudebníků. Skladatelé si tak mohli dovolit hudbu pozitivně komplikovat a zapisovat i ty nejmenší nuance ve svých kompozicích. Velmi pozitivně ale vnímám dnešní trend návratu vlastních kadencí v sólových koncertech, které nám alespoň částečně prvek tvůrčí a improvizační do klasické hudby vrací.

Obaja ste silnými individualitami, vystupujete nielen ako interpreti, ale na týchto koncertoch sa predstavíte aj ako aranžéri a autori. Snažíte sa pomocou vašich projektov znovu oživiť to, čo už je dnes raritné? Do akej miery dávate priestor improvizácii vo vašich dielach?

První na mysl mi přichází myšlenka, že jsme „jen“ objevili v hudbě to, co nás oba baví a hluboce naplňuje. Naše skladby se rodí v různých obdobích, které píše život, takže každá z nich nese jiný příběh a potřebu sebevyjádření. Podíl danosti a improvizace je procentuálně vyjádřen asi šedesát ku čtyřiceti. Tedy danosti mají o něco větší podíl, ale pocit svobody, kdy nevíte, co ten druhý přinese svojí další myšlenkou, je nesmírně obohacující. Více to připomíná dialog a komunikaci. V hudbě také rádi žertujeme a chceme, aby posluchači odcházeli z koncertu radostní.

Čím je pre vás atraktívne spojenie klasickej techniky s prvkami ľudovej hudby a hudby ďalších žánrov?

Jak jsem již zmínil v předchozí otázce. Je to asi především ten pocit svobody a dialogu. Zároveň se v naší hudbě snažíme o vysokou míru profesionality a virtuozity.

Vašim vystúpeniam nechýba spontánnosť, ktorá je mimoriadne „nákazlivá“ – človeku v publiku (alebo v mojom prípade na slúchadlách) sa dostane zrazu nová životná energia prostredníctvom hudby. Akordeón využívate aj ako bicí hudobný nástroj, no pritom v prejave nechýba kultúra a kultivovanosť. Rytmicky ste zohraní mimoriadne precízne, no nie je to ten typ otrockej rytmiky a disciplíny, ktorú počúvame v koncertných sálach. Kedy ste dospeli do bodu tejto interpretácie a výberu repertoáru?

Moc nás těší, že takto působí to, co v hudbě děláme. Naše profesní cesta celkem předvídatelně začíná klasickým hudebním vzděláním. U Pavla navíc podtrženo dlouholetou hudební praxí ve Škampově kvartetu, s kterým zcestoval celý svět. Jako hudebníci jsme se poznali při společném projektu s naším uskupením „Bardolino“, které se věnuje především interpretaci world music. Stále se ale u nás dvou prosazovala touha posunout hranice této hudby ještě dál a nechat vzniknout nové tvary, aranžmá i kompozice. Právě tak se u nás může spojit někdy i zdánlivě nespojitelné. Oba jsme například velkými milovníky keltské hudby – a proč tu hudbu nepropojit s jazzem? A zcela přirozeně nejsme jediní, koho tato myšlenka oslovila, ale určitě ne stejným způsobem.

Základom vašej tvorby je hudobný dialóg. Husle a akordeón pritom dokážu vytvoriť výrazný, farebný, rytmicky i harmonicky bohatý performance. Napríklad v jazze je jednou z najťažších formácií trio – muzikanti musia byť dokonale zladení, aby ste im verili. Tak premýšľam: aký stupeň dokonalosti si vyžaduje duo...

S jistou nadsázkou bych řekl, že Pavel musí být především geniální v ladění, když hraje tak statečně s akordeonistou. (úsmev)  Ladění je věc, kterou musíme řešit, protože akordeon je tak trochu „nedoladitelný“ nástroj, který velmi citlivě reaguje jak na prostor, teplotu, tak intenzitu hry. Co se týče souhry, musím říci, že mě naše spolupráce naučila opravdu mnoho. Dovolím si použít repliku jedné světové komorní hráčky, která, když se jí ptali, proč je tak skvělá, odpověděla: „Já prostě poslouchám, protože komorní hra je umění poslouchat.“

Poďme už k programu, ktorý ste pripravili pre slovenských divákov. Klezmerový tanec Freylech a temperamentná balkánska Račenica zaznejú ako prvé. Klezmer na Slovensku poznáme, rytmicky ho vieme vnímať, no asymetrické metrum balkánskej hudby je, aspoň pre mňa, vždy jedna veľká neistota. Je to pre nás exotický druh hudby? Čo vás motivuje ukázať ho publiku?

Musím přiznat, že náš klezmer jistě nepůsobí tradičně, ale více prozrazovat nebudu. Balkánská hudba a především přítomnost nepravidelností v její rytmice nás velmi baví. Pokud bude chtít někdo na koncertě tančit, bude to prosím trochu polka s mírným meziskokem (smiech). Račenici a další balkánské tance jako například Gankino horo nebo Daichovo horo nepočítáme. Vnímáme je melodicky, protože to není nic jiného než lidová píseň. Ale přirozeně to chce asi trochu zkušenosti.

Potom už budeme mať v programe väčšiu istotu. Slovákom je blízky moravský folklór – svojou lyrikou, ale i pravidelnou pulzáciou. Čo prinesie dvojica piesní Keby ma mamko / Karpatská?

Keby ma mamko přinese do programu niternost a jednoduchost, Karpatská naopak zemitost a drsné podmínky a osudy Zakarpatí.

Na podobných programoch asi nemôže chýbať svadobná pieseň – Svaťbenka, následne budeme počuť ďalšie spracovanie ľudovej piesne Když jsem šel dom. V čom sa snažíte tradíciu pri úpravách zachovať a kedy si už dovolíte nové prvky v aranžmánoch?

Svaťbenka je textem píseň od řeky Ostravice, kterou Pavel objevil díky své rodině a mistrně ji zpracoval ve stylu minimalismu. Je velmi pozitivní nejen textem, ale i hudbou. Když jsem šel dom z hospody je píseň, kde si tak trochu děláme srandu sami ze sebe a díky textu ji zavedeme až do blues.

Autorskými skladbami Pavla Fischera budú: 300 vlaků a Irish rain. Akú hudbu prinášajú? A ďalšia skladba Chaps jig?

300 vlaků je blues na text Josefa Kainara (Moje blues). Před časem jsem Pavlovi vysvětlil, že chce napsat blues (úsmev), protože k němu vždy životně směřoval prostřednictvím hudby, kterou poslouchal a měl rád. Jsem moc rád, že mé výzvy vyslyšel a napsal pro nás 300 vlaků. Irish rain jsou mnohovrstevnaté variace inspirované tradičním bluegrassem, Bélou Fleckem, ale i etudami pro housle, které v ten čas Pavel cvičil.

Skladbu Chaps jig jsem napsal ovlivněn keltskou hudbou, kterou jsme s Pavlem často hráli, a také láskou k jazzovým harmoniím. Myslím, že se v ní prosazuje asi i zkušenost s latinskoamerickou hudbou a je to tak trochu „cesta kolem světa“. Název vznikl jako věnování mým dvěma synům.

Adieu my sweet lovely Nancy je krásna serenáda, anglická ľudová pieseň. Mojou najobľúbenejšou verziou je a cappella, duet mužského a ženského vokálu. Vynikne v nej čistota a baladický charakter. Aká je vaša úprava? A ďalší z írskych príspevkov – Fischer’s hornpipe autora Pavla Fischera – odkazuje na starú tradíciu, pričom je zároveň tak trochu slovnou hračkou?

Řekl bych, že naše úprava Adieu my sweet lovely Nancy je niterná, čistá a baladická. Charakter písně jsme se snažili spíše podtrhnout. A slovní přesmyčka na Pavlovo jméno je skutečně vtip a záměr, který většinou zmiňujeme na koncertech.

Inšpiruje vás aj rómska hudobná tradícia. Na koncerte zaznie vo vašej úprave Bešla e čhaj pre Bareste. V čom sa snažíte zachovať jej autentickosť? Viackrát som sa stretla s tým, že mnohí sa snažili upravovať rómske piesne a v baladickom charaktere chýbal ten typický rómsky plač, v rýchlom dostatok života a radosti. Skrátka, hrať rómske piesne autenticky je asi náročné, však?

Písni Bešla e čhaj předchází moravská o Janoškovi, který si nechal zahrát čardáš, když musel rukovat na vojnu. Tento krásný čardáš tedy používáme jako prostředek sdělnosti obsahu a na našich koncertech zazní jako instrumentální vložka. Cikánské písně ale máme moc rádi a některé z nich zařazujeme i díky naší spolupráci s úžasnou hudebnicí a zpěvačkou Ivou Bittovou.

Záverom koncertov zaznie Hava Nagila, hebrejská pieseň radosti a oslavy. Má silný emotívny náboj a je v nej niečo, čo sa okamžite šíri v celom koncertnom priestore, kdekoľvek sa nachádzate. Takže napokon bude publikum v kostole a kaštieli tancovať?

Uvidíme, nakolik budou posluchači odvážní k tanci. Aranžmá této písně je v našem podání, řekl bych, velmi neotřelé a naplněné hudebním vtipem a radostí z muzicírování.

A na záver tak obligátne: tešíte sa už na koncerty na Slovensku?

Na Slovensku jsou skvělí lidé a úžasné publikum. Moc rádi se vracíme!

Zhovárala sa Zuzana Vachová

Zdroj foto: archív umelcov

Jakub Jedlinský (akordeonista, bandoneonista a hudobný pedagóg) absolvoval Konzervatórium v Pardubiciach, Západočeskú univerzitu v Plzni a majstrovskú triedu na Syddansk Musikkonservatorium - Danish National Academy of Music v Esbjergu (doc. Jytte von Rüden).

Získal početné ocenenia na tuzemských i medzinárodných súťažiach. Zúčastnil sa medzinárodných kurzov a seminárov pod vedením popredných osobností svojo odboru (B. Dowlasz, J. v. Rüden, N. Sevrjukov, Jurij Šiskin a ďalší). Už počas štúdií spolupracoval s Českým rozhlasom, pre ktorý nahrával sólové i komorné skladby českých i zahraničních súčasncýh skladateľov. Získal i niekoľko zvláštnych ocenení a štipendií, vrátane ceny rektora Západočeskej univerzity v Plzni.

Ako interpret pôsobí sólovo a predovšetkým v komornej hudbe, účinkuje na medzinárodných hudobných festivaloch v Českej republike i v zahraničí (Nemecko, Dánsko, Poľsko, Rakúsko, Veľká Británia, Holandsko, Slovensko). Niekoeľkokrát mal možnosť pôsobiť na významných svetových pódiách ako je Concertgebouw Amsterdam, The Royal Northern College of Music Manchester či Rudolfinum v Prahe.

Roku 2011 založil súbor Escualo Quintet, ktoré prináša fenomén argentínského tanga a predovšetkým hudbu Astora Piazzollu. V tomto súbore pôsobí ako bandoneonista a dramaturg. Escualo Quintet zaznamenal rad úspechov na tuzemských i medzinárodných pódiách (Medzinárodné hudobné festivaly Český Krumlov, České Doteky hudby, festival Petra Dvorského, abonenentý cyklus Českej filharmónie, PKF – Prague Philharmonia a mnohé ďalšie).

Od roku 2015 pôsobil najprv ako hosť a od roku 2018 ako stály člen súboru Bardolino (world music, klasická hudba, jazz). S charizmatickou speváčkou a performerkou Gabrielou Vermelho založil roku 2013 skupinu GaRe (autorský crossoverový šansón kabaret) a od roku 2019 pôsobí v multižánrovom duu s huslistom Pavlom Fischerom. Úspešné koncertné pôsobení vyústilo do spolupráce s ďalšími skvelými umelcami či orchestrami, napr. so speváčkou Ivou Bittovou, tanečným štúdiom Tangonexion – Patricie Poráková a Javier Antar, herečkou Annou Polívkovou, skladateľom a klavíristom Zdenkom Mertom, Komornou filharmóniou Pardubice a Jihočeskou filharmóniou.

Svoju pedagogickú činnosť spojil s Konzervatóriom Pardubice a ZUŠ Vysoké Mýto, kde vyučuje hru na akordeón. Pôsobí tiež ako lektor interpretačných kurzov zameraných na sólovú či komornú hudbu, napr. Akordeónová dielnička Vrchlabí alebo Letné interpretačné kurzy Opočno.